Eric Borel, narozen 11. prosince 1978 v Pau a tragicky skončil svůj život 24. září 1995 v Cuers, je znám jako francouzský teenager, který ve svých pouze šestnácti letech způsobil devastující události. Považovaný za modelového mladíka, Eric šokoval své okolí tím, že brutálně ukončil životy svých nejbližších. Tento závažný čin provedený s ledovou chladnokrevností následoval jeho přesun do sousedního města, kde pokračoval v ničení. Přestože jeho příběh připomíná hororový scénář, bohužel skončil stejně tragicky jako začal. Eric Borel, tento mladý 16letý vrah, si nakonec vzal svůj vlastní život. Jeho příběh nám připomíná důležitost věnování pozornosti duševnímu zdraví, i když jde o mladé lidi.

Eric Borel a jeho dětské období

Eric Borel se narodil do rodiny vojáků, Marie Jeanne Parenti a Jacquesa Borela. Jejich spojení však bylo krátkodobé – Jacques se rozhodl, že se od svého nově narozeného syna odvrátí a Marie se rozhodla jít svou vlastní cestou. Malý Eric byl proto svěřen do péče svých prarodičů, kteří žili v Limoges. Až do jeho pěti let ho Marie pravidelně navštěvovala. Když se ale setkala s novým partnerem Yvesem Bichetem, vzala si Erika zpět a všichni tři se přestěhovali a začali nový život v Solliès-Pont na jihovýchodě Francie.

Portrét 16letého Erica Borela

Ericova matka, silná a autoritativní žena s náboženskými přesvědčeními, pracovala v katolické charitě. Svůj náboženský postoj promítla do výchovy syna, kterého považovala za „hříšné dítě“, a často ho zneužívala a týrala. S Yvesem Bichetem, svým novým partnerem, si nikdy nevytvořila blízký vztah. Naproti tomu, Yvesův vztah k Ericovi byl, jak svědčili jeho vlastní synové Franck a Jean-Luc, velmi otevřený a srdečný.

Podle sousedů vyznával Éric tichý a uzavřený život. Ve svých osmi letech utrpěl zranění, kdy si zlomil ruku, ale místo toho, aby se vrátil domů, se skrýval, dokud ho nenašli v bezmocné agonii. Později v životě začal obdivovat vojenské prostředí, vymýšlel si vlastní fiktivní příběhy o válečných hrdinstvích svého otce v indochínské válce a obdivoval svého nevlastního bratra Francka Bicheta, který se věnoval vojenské službě. Éric projevoval zájem o zbraně a často se bavil střelbou na vrabce ze své vzduchovk

Eric Borel a jeho pozdější léta a inspirace

Až do konce svého života byl Eric aktivním studentem na lyceu Georges-Cisson v Toulonu, kde se věnoval studiu elektromechaniky. Jeho učitelé ho popisovali jako vedoucího a klidného studenta. Avšak jeho chování se velmi rychle změnilo. Začal opouštět třídu bez dovolení nebo vysvětlení a stal se truantem. Často svým spolužákům vyprávěl, jak těžký život má doma, protože musí vykonávat mnoho domácích prací a je mu ubližováno. Zároveň začal vyjadřovat své přání připojit se k armádě. Týden před tragickými událostmi se svěřil svému spolužákovi, že by si vzal život, ale než to udělá, zabil by dva nebo tři lidi.

Eric Borel v roce 1991 se svojí rodinou


Jeho jediným přítelem na lyceu byl sedmnáctiletý Alan Guillemette, který byl v třídě poměrně oblíbený a často pozval Érica k sobě domů.

Éricův nevlastní otec Yves Bichet se v roce 1989 účastnil několika schůzek Národní fronty. Éricův pokoj byl proto plný nacistických symbolů a plakátů s Hitlerem. Začal také kreslit graffiti na dveře budov, nejčastěji svastiky. Měl několik knih o druhé světové válce ve své knihovně.

Krátce před tragickými událostmi zemřel Éricův biologický otec Jacques na rakovinu. Jacques se s rodinou několik let neviděl. Od té doby se Éric stal čím dál tím více rozrušeným a uzavřeným. Přestal se stýkat s kamarádem Guillemettem a trávil hodiny ve svém pokoji.

Vražedná mánie mladíka Erica Borela začala rodinou.

Vzrušující sobotní večer na 23. září 1995 se v domě mladého muže jménem Éric proměnil v scénu rodinného konfliktu. Střetnutí s nevlastním otcem odstartovalo série událostí, které později dostaly nálepku „vraždící šílenství Erika Borela“. Po neshodě Éric opustil svůj domov v Solliès-Pont a vydal se do blízkého města. Po návratu domů však nastala tragédie.

Vzal do ruky malokaliberní pušku a čtyřikrát vystřelil na svého nevlastního otce. Výbuchy nebyly jedinými útoky – Éric svého otce několikrát uhodil kladivem. Podobnou smrt zažil i jeho jedenáctiletý nevlastní bratr Jean-Yves Bichet, který v tu chvíli sledoval televizi.

Poté se Éric rozhodl vyčkat na návrat své matky z kostela. Když matka dorazila domů kolem půl deváté, Éric ji bez varování zastřelil. Pro jistotu ještě několikrát udeřil matku do hlavy baseballovou pálkou. Po té, co všechny členy rodiny zabil, zamkl dům, stáhl rolety a začal se věnovat úklidu. Spatřitelné stopy krve odstranil a těla zakryl prostěradly.

Připravil si batoh s potřebnými věcmi – jídlem, penězi, pláštěnkou, mapou, puškou a několika náboji. Otčímovým autem se pokusil dostat do nedalekého města Cuers, ale po krátké jízdě havaroval a pokračoval pěšky.

Těla rodinných příslušníků nalezl další syn Yvese Bicheta, Jean-Luc Bichet, student z Antibes, který domů chodil jen o víkendech. Hned kontaktovat policii a na chvíli byl i on považován za podezřelého z vražd.

Druhý den ráno v neděli dne 24. září se v 7:15 ranní hodinu Éric objevil před domem svého přítele Alana Guillemetta v malebném městečku Cuers. Připravil se pro krátký rozhovor v zeleni Alanovy zahrady, kde se Éric obráti s prosbou, která Alanovi zněla trochu zvláštně – zda by s ním opustil město (tak to alespoň naznačují některé zaznamenané informace). Alan však odmítá a vrací se do pokoje svého domu. V tu chvíli ho Éric zasáhne střelbou do zad. Poté Éric pokračuje na své cestě do města. Nikdo z místních si ho nevšimne – je právě období lovu a muž s puškou na rameni je běžný pohled.

Přesně v 7:30 se Eric rozhodl zaútočit na město. Obyvatelé Cuers začali s zvědavostí nahlížet z oken svých domovů. Bohužel, to se stalo smrtící pro 48letou Ginette Vialette a o několik minut později i pro 77letou Denise Otto. Jejímu manželovi Jeanovi se podařilo přežít střelné poranění ramene. Éric pokračuje v jeho nebezpečné chůzi a zaměřuje se na každého, kdo se mu postaví do cesty. Mezi dalšími zraněnými je i 59letý Rodolphe Incorval, který se odvážil Érica zastavit. Incorval bohužel svým zraněním podlehl v nemocnici.

Při procházce u stánku s novinami Éric zastřelil 81letého prodavače Mario Paganiho. Další obětí byl Mohammed Maarad, otec pěti dětí, který právě opouštěl kavárnu Café du Commerce. Nedaleko bankovního automatu Éric zastřelil 59letého Maria Boudona a o 3 roky staršího Andrého Toureta. Další obětí střelby se stala 65letá Andrée Coletta, která právě venčila svého psa. Poslední obětí Éricovy střelby se stal 15letý Pascal Mostacchi.

V 8:00 Éric dorazil ke škole na ústředním náměstí, ale v tu dobu už byli na místě členové policejního sboru.

Epilog

Dvě další oběti podlehly svým zraněním v nemocnici, čímž počet lidí, které Eric Borel zabil, vzrostl na patnáct. Bohužel, další tři byli vážně zraněni.

Incident, který se stal v tomto období, byl nejtragičtějším ze svého druhu v historii Francie. Zároveň překonal počet obětí předchozího případu masové střelby, který se odehrál 12. července 1989. V tomto případě Christian Dornier na svém rodinném statku a v blízké vesnici Luxiol ukončil život čtrnácti lidí, včetně svých vlastních rodičů.

Po incidentu byl Dornier zadržen a kvůli jeho duševní nestabilitě byl umístěn do psychiatrické léčebny.

Dne 27. září 1995 vydaly francouzské úřady oficiální prohlášení, ve kterém uvedly, že nejsou schopny určit, co přimělo šestnáctiletého Érika Borela k tak tragickému činu. Přiznaly, že pravděpodobně už nikdy nezjistí odpověď na tuto otázku, vzhledem k jeho tragické smrti.

Závěr

Příběh Erica Borela, šestnáctiletého mladíka s nevinným výrazem, nám ukazuje temný pohled na důsledky extrémního ideového odcizení na citlivý mladý um. I když byl pouze chlapcem, jeho pokoj, kde po ukončení vyšetřování byly objeveny fotografie Hitlera a neonacistické publikace, prozrazuje daleko mrazivější obrázek.

Podle informací z France-Soir byly v jeho pokoji nalezeny plakáty chválící Hitlerovu Třetí říši, což ukazuje na silnou fascinaci nacistickým hnutím. Tato skutečnost, spolu s jeho velkým zájmem o střelné zbraně, armádu a polovojenské jednotky, vyvolává otázky ohledně toho, co mohlo tak mladého člověka vést k takto temnému zájmu.

Eric, vždy vkusně oblečený do černé, byl ve svém maloměstském prostředí známý svou zálibou v vojenské disciplíně. Těšil se na to, až se stane součástí armády, snil o tom, že se jednoho dne stane vojákem. Ale nebyla to patriotická vášeň nebo touha sloužit své zemi, co ho hnalo. Byla to spíše posedlost mocí, sílou a kontrolou.

Příběh Erica je příběhem extrémního odcizení. Ukazuje, jak může mladá duše zbloudit do neprostupných hlubin extremismu, pokud je vystavena vlivům, které pokládá za atraktivní nebo vzrušující. Je to příběh o tom, jak může být zkreslená touha po patření a uznání přetvořena v něco zlého.

Starosta Cuers, Guy Guigou, potvrdil, že vyšetřovatelé objevili v Ericově pokoji důkazy o jeho neonacistických názorech. Co je šokovalo nejvíce, bylo objevení obrazů oslavujících Hitlerovu Třetí říši na jeho stěnách. Tyto nálezy odhalují temnou stránku Ericovy fascinace vojenstvím a naznačují, že jeho zájem mohl být více než jen mladickou fascinací.

Vzhledem k těmto odhalením je jasné, že Eric Borel nebyl obyčejným šestnáctiletým chlapcem. Byl to mladík, který se ponořil do temnoty extremismu, ztratil se v něm a nakonec se stal jeho nevinnou, avšak zároveň zlověstnou tváří.

Příběh Erica Borela je pro nás všechny varováním. Je důležité, abychom si uvědomili nebezpečí extremismu a zajistili, že naše mládež je chráněna před jeho ničivým vlivem. Nesmíme zapomenout na to, co se stalo v Cuers, protože jen tím, že si budeme pamatovat, můžeme zabránit podobným tragédiím v budoucnosti.

Kurva přepiš to 2