LADISLAV HOJER: Kanibal, který otřásl Československem!

Historie každé země obsahuje světlé i temné stránky, avšak některé epizody jsou natolik mrazivé, že zůstávají v kolektivní paměti národa dlouho po svém skončení. Jednou z takových kapitol v historii Československa je příběh Ladislava Hojera, mladého muže, jehož činy překročily hranice lidského chápání a zanechaly hluboké stopy v srdcích mnoha lidí.

Temná kapitola v historii Československa: Ladislav Hojer

Ladislav Hojer byl nakonec zatčen a po krátkém procesu odsouzen k trestu smrti, čímž se stal jedním z posledních popravených vězňů v Československu. Jeho případ vyvolává řadu otázek o tom, co přesně vedlo k tak extrémním činům a zda mohly být jeho skutky nějakým způsobem předcházeny. Diskuse o příčinách jeho chování a o tom, jak společnost nakládá s jedinci na okraji mentálního spektra, jsou stále aktuální.

Příběh Ladislava Hojera je tragickou ukázkou toho, kam může člověk zajít, pokud je ponechán na okraji společnosti bez adekvátní podpory a porozumění. Je to varování pro všechny, jak důležité je věnovat pozornost těm, kteří se zdají být ztraceni ve stínu našeho společenského systému.

Dětství Ladislava Hojera – život plný překážek

Ladislav Hojer se narodil v březnu 1958 do světa, který se zdál být od samého začátku proti němu. Jeho příchod na svět nebyl obklopen radostí a nadějí, jak bývá zvykem, ale spíše řadou výzev, které měly zásadně ovlivnit celý jeho další život. Od útlého věku se potýkal s nižší inteligencí, což mu bylo diagnostikováno ve velmi mladém věku. S IQ hodnotou 88 byl hranice průměru pro něj nedosažitelným snem, což mělo za následek, že jeho školní léta byla všechno jiné než bezstarostná.

Vzdělávací systém ho zařadil do zvláštní školy, kde se měl lépe adaptovat na své specifické potřeby. Avšak i zde se setkával s mnoha obtížemi. Nejenže se musel vyrovnat s akademickými výzvami, ale také s izolací od vrstevníků. Bez přátel a s mnoha hodinami strávenými v osamění se jeho školní léta stala obdobím, které by raději zapomněl. Místo tradičního šikanování se stal terčem manipulace ze strany některých spolužáků, kteří ho využívali pro své nekalé účely.

Rodinný život chlapce nebyl o nic méně komplikovaný. Jeho otec zemřel na rakovinu, když byl ještě velmi malý, což zanechalo v jeho životě nevyplnitelnou mezeru. Matka, snažící se vyrovnat s touto ztrátou, se znovu vdala, což vneslo do rodiny jistou naději na nový začátek. Avšak osud měl jiné plány. Ne dlouho po svatbě matka také podlehla rakovině, což byl pro mladého chlapce a jeho bratra Jaroslava drtivý úder. Nevlastní otec, který měl být oporou v těžkých časech, se rozhodl rodinu opustit.

Zůstali tak úplně sami, bydlící ve skromném bytě v pražské čtvrti Motol. Život bez rodičů a bez jakékoliv stabilní rodinné struktury byl pro oba bratry velkou životní zkouškou. Museli se spolehnout především sami na sebe, což formovalo jejich charaktery a životní cesty.

Učiliště

Po dokončení základní školy se rozhodl pro obor, který by mu umožnil pracovat s rukama a materiálem, který ho vždy fascinoval – sklem. Vyučil se sklenářem, což byla práce, která vyžadovala nejen pečlivost a přesnost, ale i určitou míru uměleckého cítění. Učiliště, kde strávil několik let svého mládí, opustil s pocitem, že má za sebou náročné období plné fyzické práce a učení, které ho stálo mnoho úsilí a občasné odřené uši, což bylo důsledkem neustálého naslouchání pokynům a radám svých mistrů.

V té době však již mladý muž cítil, že jeho cesta životem bude mnohem komplikovanější a temnější, než jakou si kdokoli z jeho okolí dokázal představit. Jeho mysl se začala ubírat směrem, který byl pro ostatní nepochopitelný a alarmující. Přestože se na první pohled zdál být obyčejným mladíkem, který se snaží najít své místo ve světě, uvnitř se odehrávaly procesy, které byly daleko od normálního emočního vývoje.

Jeho chování začalo být postupně agresivnější a jeho schopnost empatie a pochopení citů druhých se zdála být téměř nulová. To vyústilo v několik konfliktů, které eskalovaly do vážných incidentů. Situace vyvrcholila, když byl po jednom z vážných incidentů poslán na psychiatrické vyšetření, které mělo odhalit příčiny jeho chování.

Výsledky vyšetření byly šokující. Psychiatři diagnostikovali u muže psychopatickou povahu, což je stav charakterizovaný hlubokou emocionální otupělostí, nedostatkem empatie a neschopností dodržovat sociální a morální normy. Bylo zjištěno, že se jedná o sexuálního agresora s výraznými sklony k agresivitě, což bylo v přímém rozporu s jakoukoliv představou o normálním sociálním chování.

Tento případ přitáhl pozornost nejen odborníků v oblasti psychiatrie, ale i médií a veřejnosti, která byla šokována tím, jak může člověk s tak temnou stránkou osobnosti existovat a působit ve společnosti bez toho, aby byl dříve identifikován a léčen. Příběh tohoto muže tak otevřel mnoho otázek týkajících se detekce a léčby psychopatických poruch a způsobu, jakým společnost nakládá s lidmi, kteří se odchylují od normy nejen ve svém profesním, ale i osobním životě.

Ladislav Hojer a vztahy ze ženami

Vztahy a navazování kontaktů se ženami pro Hojera představovaly velkou výzvu, ať už na citové nebo fyzické úrovni. Přestože po lásce a porozumění toužil, jeho pokusy o seznámení často končily katastrofou. Nesmělost, nejistota a nevhodné vystupování Hojerovi bránily v navázání smysluplných vztahů.

V naději, že se Ladislavu Hojerovi podaří najít spřízněnou duši, se jednoho dne odhodlal k odvážnému kroku – podal si inzerát. S napětím očekával den schůzky, představoval si, jak by mohla vypadat žena, která na něj odpoví. Když ten den konečně nastal, dostavil se na smluvenou adresu. Zanedlouho dorazila i ona – pečlivě upravená dáma, která očividně očekávala setkání s finančně zajištěným mužem středního věku. Jakmile však Ladislava Hojera spatřila, v jejích očích se objevilo zklamání. Jeho nejistá chůze a rozpačité vystupování ji zjevně odradily – po několika minutách raději utekla.

O něco slibněji se vyvíjela situace na večírku, kam Hojer zavítal i s přáteli. Tam se seznámil s půvabnou mladou ženou, která s ním začala koketovat. V jednom okamžiku Hojerovi dokonce navrhla, abych se odebrali do vedlejší místnosti. Když si však začala svlékat šaty, zachvátila Hojera náhlá panika. Místo aby přistoupil na její svádění, zareagoval zcela nepřiměřeně – tak prudce, že nešťastná dívka proletěla skleněnými dveřmi. V šoku a studu Ladislav Hojer z místa činu utekl.

Později se od přátel dozvěděl šokující informaci – celá situace byla předem připravená. Jeho známí dívku přemluvili, aby s ním strávila noc.

Ladislav Hojer se o ženách vždy vyjadřoval velmi vulgárně a pohrdavě. Byla to však spíše maska, za kterou se skrýval svou nejistotou a strachem. Ale v přítomnosti žen býval pasivní a nesmělý, nevěděl, jak s nimi komunikovat nebo jak se chovat.

Oběti

Noc, která změnila vše: Tragédie v Děčíně roku 1978 (Eva R, 29 let)

Byla to noc z 1. na 2. listopadu roku 1978, kdy se Ladislav Hojer rozhodl navštívit Děčín. Tvrdil, že chce poznat krásy naší země, ale v hloubi duše toužil po něčem mnohem temnějším. Chtěl potkat ženu, která by zaplnila prázdnotu jeho nitra, aniž by tušil, jak tragicky to skončí.

Děčín mu byl znám již od chvíle, kdy se přes něj vracel z cesty do Německa. Tehdy si řekl, že se sem musí vrátit. A tak se jednoho večera procházel po městě, pohlcen svými myšlenkami a touhou. Jeho kroky ho zavedly k nábřeží Labe, kde spatřil Evu. Jak se tam tak bezstarostně procházela po návratu z kina, vypadala tak křehce a zranitelně.

Než si to stačil uvědomit, jeho temnější já převzalo kontrolu. Srazil ji k zemi a odtáhl do nedalekého křoví, kde se odehrálo něco, co nemělo nikdy vyjít na světlo. V těch chvílích zapomněl na všechno kolem, jenže následky jeho činu byly nevratné.

Eva byla ve svých 29 letech potřetí vdaná. V den, kdy ji potkal, odešla od manžela, se kterým strávila v kině večer, aby se mohla setkat se svým milencem. Byla to ironie osudu, že se jejich schůzka nikdy neuskutečnila, neboť se na poslední chvíli rozhodl nedorazit. Po jeho činu se podezření přirozeně obrátilo na oba muže, jejího manžela i milence, a vyšetřování odkrylo spletitou síť vztahů a obvinění.

Nikdy si nemyslel, že by jeho čin mohl vyvolat tolik bolesti a zmatku. Ačkoliv se ho snažila policie dopadnout, stále zůstával ve stínu, až do chvíle, kdy se objevil někdo, kdo se k vraždě doznal z touhy po pozornosti. Tento nečekaný zvrat mu přinesl chvíli úlevy, ale zároveň si uvědomil, že svět je plný tajemství a nevyzpytatelných osudů.

Tato tragická událost otřásla nejen Děčínem, ale i celým Československem. Vyšetřování odhalilo složitost mezilidských vztahů a ukázalo, jak jeden čin může navždy změnit životy mnoha lidí. Případ Evy zůstává dodnes jedním z nejzáhadnějších a nejsmutnějších případů v historii českého zločinu.

Vražda ve vlaku R770 (Ivona S, 25 let)

V noci z 8. na 9. února 1980 se odehrála tragická událost, která navždy změnila životy mnoha lidí. Na palubě nočního vlaku R770 směřujícího z Prahy do Děčína došlo k brutálnímu činu, jehož obětí se stala mladá žena, Ivona, dvacetipětiletá studentka medicíny. Ivona byla na cestě do Děčína, kam ji poslal její manžel, vojenský důstojník, s úkolem dorazit co nejdříve. Manžel měl následovat později jiným spojem.

Jedním z hlavních podezřelých se stal neznámý voják, kterého si všiml svědek v Ústí nad Labem, jak spěchá pryč. Podařilo se zjistit totožnost 46 ze 47 pasažérů. Tohoto vojáka se však nepodařilo vypátrat. Ladislav Hojer na tu dobu měl alibi, protože si nikdo z jeho posádky nevšimnul, že chyběl.

Dalšími podezřelými byli pracovník drah a vzdálený příbuzný Ivony, oba však spáchali sebevraždu za podivných okolností. Ztracená igelitová taška s oblečením oběti se nikdy nenašla.

Vražda Ivony ve vlaku R770 zůstává dodnes neobjasněna a je připomínkou toho, že i po desetiletích mohou některé zločiny zůstat nepotrestány. Případ, který otřásl celým Československem, je varováním, že nebezpečí může číhat i na místech, kde bychom to nejméně čekali. Je to také připomínka bolesti a ztráty, kterou musela prožít rodina a blízcí Ivony, jejichž životy byly navždy poznamenány tímto tragickým činem.

Jedním z dalších podezřelých byl pracovník drah, který později spáchal sebevraždu a u něhož byly nalezeny novinové výstřižky o případu a anglicky psaná lékařská kniha, přestože anglicky neuměl. Další podezřelý, vzdálený příbuzný Ivony, se zhroutil na jejím pohřbu a následně také spáchal sebevraždu. Igelitová taška s oblečením Ivony, která zmizela, nebyla nikdy nalezena. Případ Ivony se stal jedním z nejvíce medializovaných případů své doby.

Ružínská nádrž, Slovensko (neznámá oběť, 25-35 let)

V srpnu 1980 se Ladislav Hojer, na další jeho vojenské dovolené, vydal navštívit svého přítele v Košicích. Jednoho dne se rozhodl pro vycházku k Ružínské nádrži, známé jako oblíbené rekreační místo. Kvůli nepříznivému počasí však bylo místo téměř opuštěné, s výjimkou osamělé ženy stojící na břehu a hledící na vodní hladinu.

Na rozdíl od svých předchozích činů tentokrát Hojer neztrácel čas pokusy o navázání konverzace. Ženu zezadu napadl bez jakéhokoliv varování. Ačkoli se mu nepodařilo ji znásilnit, ukončil její život uškrcením. Poté její tělo zatížil kamenem a vhodil do vody nádrže. Po tomto hrůzném činu se Hojer v nádrži dokonce odvážil zaplavat.

Tělo nešťastné ženy bylo objeveno až 11. října 1981 místními chataři. Bohužel se dodnes nepodařilo zjistit její totožnost a případ zůstává neobjasněn.

Ladislav Hojer jako kanibal v Brně (Ivana M, 20 let)

Dne 30. ledna 1981 došlo k tragickému incidentu, který otřásl veřejností v Brně. Hojer, který byl v ranních hodinách vyhozen z vlaku na brněnském hlavním nádraží kvůli cestování bez platné jízdenky, se později té noci dopustil brutálního činu. Po celodenním pobytu ve městě se v nočních hodinách setkal u tramvajové zastávky Celní s mladou dívkou Ivanou, která se vracela z plesu brněnské zoo.

Její krása zřejmě vyvolala u Hojera nekontrolovatelnou reakci, jelikož se pokusil navázat konverzaci. Když ho Ivana odmítla a pokusila se odejít, Hojer ji násilím strhl k zemi a odvlekl do nedalekého parku v ulici Jílová. Zde došlo k pokusu o znásilnění, následovanému pobodáním a udušením. Po smrti oběti dokonce odřízl několik částí jejího těla, které si s sebou odvezl zpět do Prahy. Doma si je uložil do lednice a po několika dnech se pokusil tyto části uvařit a zkonzumovat s křenem a hořčicí. Jeho pokus o kanibalismus však skončil neúspěchem – maso mu nechutnalo a tak vše vyhodil.

Při ohledání těla bylo zjištěno, že Ivana utrpěla 39 povrchních bodných ran. Pachatel na místě činu nechal její peněženku, šperky i hodinky, což naznačuje, že motivem nebyla loupež.

V průběhu vyšetřování se pozornost soustředila na početnou řeckou komunitu, s níž se Ivana často stýkala. Významný zvrat nastal, když se student z Jordánska doznal k vraždě v dopise na rozloučenou, avšak později přiznal, že své doznání učinil, aby odvrátil pozornost od svých studijních neúspěchů a ochránil tak rodinnou reputaci před větší hanbou.

Pokus o vraždu v Praze

V noci na 13. srpna 1981 se v Praze na Jarově odehrál šokující incident, který mohl skončit tragédií. Mladá dvacetiletá žena, která byla v té době pod vlivem alkoholu a seděla na obrubníku u tramvajové zastávky Na Chmelnici, se stala obětí pokusu o sexuální útok.

Hojer ji odvlekl do nedalekého parčíku, kde jí svléknul do naha a pokusil se znásilnit. Kvůli neschopnosti dosáhnout erekce se mu však nepodařilo svůj úmysl dokončit. Držel ji, zatímco se marně snažila vymanit. Celou dobu jí zakrýval ústa a tlačil na krk, což jí přivedlo několikrát ke ztrátě vědomí.

Situace nabrala nečekaný obrat, když žena Hojera přesvědčila, že půjdou k ní domů, kde je nikdo nebude rušit. Ladislav Hojer, zmatený a možná i zasažený momentální slabostí, souhlasil a pomohl jí obléci. Nemohla jíž po ulici přece nahá. Jakmile však oběť získala zpět své oblečení, vytrhla se mu a začala utíkat.

Hojer jí však dostihl a srazil na zem, kde ji několikrát udeřil hlavou o chodník. Její křik se rozléhal tichou nocí. Její povyk a křik o pomoc probudily muže bydlícího v blízké ubytovně, který z okna zasáhl a zakřičel: ,,Co tam děláš ty grázle!“ První volání Ladislav Hojer ignoroval. Zareagoval až na to druhé, kdy vstal. Zranění dívce se ještě posmíval, ale potom utekl pryč.

Oprátka se stahuje (Anna Š, 51 let)

Byla to noc 3. října 1981, kdy se Ladislav Hojer rozhodl udělat krok, který už mu navždy změnil život. Stál po 22 hodině ve stínu u můstku přes Motolský potok, nedaleko jeho bydliště na Praze 5. Čekal tam více než hodinu, až se objeví někdo, kdo by se stal jeho další obětí.

Pak se objevila ona, Anna, jednapadesátiletá žena, které se vracela z večerního koncertu. Kvůli její dobré postavě jí považoval za mladší a proto se jí rozhodl přemluvit k pohlavnímu styku. Ovšem, jejich konverzace byla velmi krátká. Asi jen čtyři věty, než přešel k činu. Napadl jí a znásilnil. Nakonec jí uškrtil, aby nemohla Hojera identifikovat. Než odešel, tak jí ještě přes hlavu přehodil kabát. Takže nikdo další kromě vraha a vyšetřovatelů nemohl znát její přesnou příčinu smrti. Její křik o pomoc slyšelo sice hodně lidí, ale nikdo si to nespojils násilným útokem. Tělo bylo objeveno až náhodným svědkem, který se zastavil v křoví, aby vykonal svojí potřebu.

Po této vraždě cítil Ladislav Hojer silnou nervozitu, jelikož si byl vědom toho, že tento čin spáchal v blízkosti svého domova, místa, kolem kterého denně procházel cestou do zaměstnání ve sklářské dílně. Obáva se, že si lidé v jeho okolí něčeho všimnou a začnou pojímat podezření. Přesto se nedokázal ovládnout svou potřebu se svěřit a v místní hospodě o vraždě několikrát mluvil. Nikdo z přítomných mu však nevěřil, že by byl schopen něčeho tak ohavného.

Vyšetřování vraždy Anny Š

3. října 1981 bylo na Praze 5 učiněno děsivé objevení. Nahé ženské tělo s punčochou omotanou kolem krku a kabátem přetaženým přes hlavu bylo nalezeno bez známek života. Oběť byla identifikována jako 51letá Anna Š. Pitva odhalila, že příčinou smrti bylo uškrcení a žena byla před smrtí znásilněna. Pro vyšetřovatele to byl začátek dlouhého a náročného pátrání po pachateli.

Zkušení kriminalisté v čele s Jiřím Markovičem si brzy uvědomili, že způsob provedení vraždy naznačuje, že se nejedná o náhodný čin, ale o dílo zkušeného vraha. Začali proto prověřovat osoby se sklony k sexuálnímu násilí a deviantnímu chování. Vyslechli 144 svědků a prověřili neuvěřitelných 3500 podezřelých osob. Prvním nadějným podezřelým se stal uprchlý pacient psychiatrické léčebny Jaroslav D., který při převozu zpět do ústavu prohlásil, že si klidně odsedí i ten trest za uškrcenou ženu. Dokonce znal detaily činu, které nebyly veřejně známé.

Vyšetřovatelé však brzy narazili na pevné alibi podezřelého Jaroslava D. V době vraždy byl totiž za mřížemi. Nakonec se ukázalo, že detaily brutálního činu mu prozradil jeho známý, 28letý sklenář Ladislav Hojer.

Vyšetřování případu sériového vraha Ladislava Hojera

Na první pohled se zdálo, že výslech Ladislava Hojera bude tvrdý oříšek. Nebyl totiž zrovna nejhovornější. Výslech začal v deset večer a skončil až v šest ráno. Hojer vypovídal nesmírně pomalu, často i s několikaminutovými pomlkami, prostřídanými tikavým mrkáním víčky, škubáním a třesem hlavy. Vyšetřovatelé na něj netlačili, aby se přiznal, ani nechtěli těžit z jeho únavy. Hojer každopádně vypovídat chtěl a z jejich strany nemělo cenu něco uspěchat. Když se odmlčel, nechali si uvařit kávu a zase pokračovali. Po dlouhém výslechu slavili první úspěch.

Vyšetřovatel Jiří Markovič měl takové pracovní krédo: ,,Obvinění musí cítit, že s ním hraje fér a na rovinu.“ Hojer si totiž vyšetřovatele Markoviče vybral jako náhradní rodinu, proto mu tak věřil.

Nakonec se podařilo navázat s Hojerem určitý vztah a nesmělý mladík se postupně začal přiznávat k dalším hrůzným vraždám. Celkem přiznal 5 vražd a 18 znásilnění. Hojer se k vyšetřovatelům choval jako ke svým kamarádům, žertoval s nimi a cítil se v jejich přítomnosti velmi dobře. Rád se totiž také předváděl, jako člověk, jemuž chyběl respekt kolektivu, byl rád za každou pozornost. U výslechu předváděl, jak jednou rukou uzvedne za nohu židli nebo jak se správně pozná nabroušený nůž. Také projevoval morbidní smysl pro humor. Během návratu ze Slovenska, kde prováděli rekonstrukci, vozem míjeli dvě stopařky. „Zastavte,“ vykřikl náhle Hojer, „já ty holky vošukám a zabiju, vy to hned vyšetříte a máte případ v suchu!“

Ladislav Hojer byl zvláštní člověk. Už při rekonstrukcích jeho činů se projevovalo jeho podivné uvažování. Při první rekonstrukci s živou figurantkou se několikrát vzrušil, takže vyšetřovatelé museli přejít u dalších rekonstrukcí na figuríny. Během jedné rekonstrukce se kolem místa činu shromáždil rozzuřený dav lidí. Byli připraveni Hojera za jeho ohavné zločiny lynčovat. Hojer totiž vůbec nechápal, proč jsou lidé tak rozzlobení. Vůbec mu to nedocházelo.

Případ Ladislava Hojera dal vyšetřovatelům pořádně zabrat. Měli podezření, že má na svědomí ještě minimálně další dvě vraždy, ke kterým se však odmítal přiznat. Byl to zvláštní typ zločince – přiznání psal pouze písemně, protože se za některé své činy styděl natolik, že o nich nedokázal s nikým mluvit. Ačkoliv stále existovala možnost, že byl pachatelem dalších trestných činů, raději vyšetřování uzavřeli. Báli se totiž, že by si brzy začal vymýšlet, aby si s vyšetřovatelem Markovičem mohl rozhovorů užít co nejvíce. A také zároveň začal ve vyšších policejních kruzích sílit jistý tlak na uzavření celého případu.

Zarážející bylo, že Hojer neprojevoval žádnou lítost a nechápal, proč v jeho činech vidí tak vážný problém. Po celou dobu vyšetřování si vůbec neuvědomoval, že mu hrozí i nejvyšší trest, což v té době byl provaz. Hrozbu oprátky zlehčoval tím, že tvrdil, že každého čeká dřevěnej spacák. Podle psychologů to bylo způsobeno tím, že se poprvé v životě cítil být středem pozornosti a někým, o koho lidé projevují zájem.

Odsouzení a trest.

Zpočátku se zdálo, že soud bude rychle u konce. Jenže těsně před vynesením rozsudku si Hojer začal uvědomovat vážnost své situace a v poslední chvíli se pokusil všechno zvrátit. Tvrdil, že byl k přiznání donucen, ale to už nemohlo rozhodnutí soudu změnit. Navíc odborné posudky jasně ukázaly, že náprava nebyla v jeho případě možná. Ani kastrace by podle odborníků nedokázala změnit jeho agresivní a psychopatickou osobnost.

Nakonec byl Ladislav Hojer odsouzen k trestu smrti. Kvůli jeho zdravotnímu stavu musela být poprava dvakrát odložena. Když ten den konečně přišel, Hojer měl ze smrti panickou hrůzu. Musel být k šibenici doslova násilím dovlečen. Při té potyčce dokonce zlomil prst asistentovi kata a strachy se pokálel. Byl popraven oběšením 7. srpna 1986 a pro vyšetřovatele tím jeden z nejnáročnějších případů skončil.